O mně
Narodila jsem se jednoho pěkného dne v roce 1965 v Plzni.
Malovala jsem od mala a mým snem bylo stát se módní návrhářkou, nebo malířkou, nebo aspoň aranžérkou. Od druhé třídy jsem chodila na „výtvarku“ do Lidušky ve Starém Plzenci. Když přišel čas se rozhodnout, kam na školu – chtělo se mi do Bechyně na výtvarnou školu a zcela vážně jsem o tom uvažovala. Až do okamžiku, kdy jsme o tom v Lidušce mluvily s tím, že je zapotřebí absolvovat talentové zkoušky. Nevím proč, ale vznesla jsem dotaz na svou učitelku kreslení: „Doufám, že ne taky z tělocviku?“ A ona, netušíc, že by si někdo mohl myslet, že na výtvarnou školu je potřeba předvést výmyk a bezchybný kotoul vzad, prohlásila jako vtip: „Samozřejmě, z tělocviku také.“ Tím rozhodla o mém osudu, protože kritické dny – pondělí a čtvrtek, kdy byl tělocvik na rozvrhu hodin, jsem chtěla být pravidelně mrtvá.
Stavební průmyslovka pro mne byla stresující, bavil mě pouze český jazyk a dějepis. Na události ve třídě jsem reagovala kresbičkami alà komiks, kterými jsem uchovávala některé nesmrtelné výroky našich profesorů na obrázcích. Protože mě stavařina nebavila, začala jsem paradoxně pracovat v investičním oddělení jednoho státního stavebního podniku. Malovala jsem si po večerech.
Brzy jsem dala na radu svého profesora deskriptivní geometrie, abych se raději „brzo vdala a ono to nějak dopadne“. Takže jsem se vdala do Prahy a po čase jsem začala pracovat ve stavební firmě svého muže – zase ta stavařina!!! Malovala jsem opět po večerech. Malovala jsem olejovými barvami a bylo to super.
Asi před 15 lety mě začalo bolet všechno možné, a proto jsem začala docházet na masáže. Zdeněk Škroup – masér a slepý básník – své řemeslo ovládal dokonale. Kromě masírování psal – psal básně pro děti a potřeboval někoho, kdo by jeho literaturu ilustroval. Slovo dalo slovo a přede mnou bylo 10 let neuvěřitelné školy. Akvarelové pastelky, které se do té doby jen povalovaly v šuplíku, se staly součástí mého dalšího života a dětské ořezávátko mi přirostlo k ruce. Vznikly knížky pro děti, které jsme nikdy nevydali, protože jsme nevěděli, jak se to dělá, a neměli jsme na to peníze, ale ohromně jsme se tím bavili. Nevím, jak to dělal, ale byl vybaven velmi sofistikovanou počítačovou technikou, která pomáhala vyrovnat jeho handicap. Každý týden zplodil jednu básničku na téma „Příhody babky Klapky a děda Nicnevěda“. Nutil mě kreslit naprosto všechno, co vymyslel každou středu po sedmém pivu. Námět mně pak telefonoval přímo z hospody a trval na tom, že do týdne to musí být hotové. A bylo – naučil mě dřít a naučil mě malovat všechno možné. Někdy jsem ho nenáviděla, říkala jsem si – „panebože, co zase ten šílenej dědek vymyslí.“ Jeho fantazie se pohybovala od prehistorických ještěrů až po děda Nicnevěda hrajícího na dudy ve skotském kiltu…
Než umřel, řekl mi, že nevěří na žádnej posmrtnej život, ale že kdyby náhodou, bude mně držet místo u okna. Takže mám vystaráno – výhled bude dobrý. Bude-li to nebe, dají mi určitě k dispozici pastelky, a bude-li to peklo, nepůjčí mi řezátko, ale každopádně – Škroup bude sedět vedle. Moc mně chybí.
Mám novou masérku – Soňu. Dokopala mě k vydání dvou kalendářů a díky ní jsem zúročila všechno, čím mě Zdeněk Škroup kdysi mučil. Také mám dokonalého manžela – z komůrky pod schody mně nechal vystavět můj „kutloch“, kde můžu dle libosti malovat. Také mám doma krásného černého kocoura, který si brousí drápy o moje obrazy a kterého se snažím nacpat téměř do každého svého obrázku.
Pastelky jsou pro mne nepostradatelné. Jak jsem zjistila, dá se s nimi malovat při využití fixativu i na plátno. Tak to tak dělám, a jestli se vám to líbí, Pán Bůh zaplať.
